Že knížku vydám pod pseudonymem, jsem věděla od začátku. Sama nemám úplně jasno, proč jsem na obálce nechtěla “Němcovou”, ale bylo to tak. Částečně mi nepřipadala moc zajímavá, možná jsem nechtěla soutěžit s Boženou… kdoví?
Když jsem knížku dopsala a tiskla ji pro první testovací hráče, použila jsem jméno Jill Bill (jednou jeden… chápete 🙂 ). Pak mi ale někdo nasadil brouka do hlavy jakousi jazykovou lekcí o tom, že by se to spíše mělo psát Gill Bill, což se ale nebezpečně přiblížilo Kill Billovi, a to mi pro předpokládanou cílovou skupinu nepřipadalo úplně vhodné, tak jsem se s Jillem rozloučila..
Potom následovalo dlouhé a náročné vymýšlení jiného pseudonymu, které trvalo snad tři měsíce. Zkoušela jsem si pohrávat se svým jménem, vzpomínala na oblíbená místa, osobnosti, literární postavy… Měla jsem desítky nápadů, ale žádný, co by mě chytil za srdce.
Asi nejvíc jsem nakonec uvažovala o variantě Lucie Belmondo, ale pak jsem si jednou vzpomněla, jak mě na střední škole nadchl latinský název břízy bělokoré – Betula Pendula – a jak jsem tehdy prohlásila, že budu-li někdy potřebovat umělecké jméno, bude to tohle, a tak jsem se rozhodla Betulu.
Doufala jsem, že dětem se bude hravě znějící pseudonym líbit a také už jsem chtěla to nekonečné vymýšlení ukončit. Jediným háčkem bylo, že název Betula Pendula už v 90. letech použila jedna česká rocková kapela a webová stránka zase byla obsazená jakousi kosmetikou.
Prohodila jsem tedy počáteční písmena a začala si zvykat na Petulu Bendulu.
