Když jsem gamebook psala, byl pro mě rozkres pozic něco jako recept na Coca-Colu – “rodinné stříbro”, které je třeba střežit, protože zveřejnění by mohlo zkazit hru.
Současně jsem ale při psaní zažívala chvíle, kdy mi bylo smutno z představy, že zrovna na tuhle pozici možná nikdy nikdo nepřijde. Zejména vymýšlení všech těch podivných konců, které Vítka čekají, jsem si opravdu užívala, takže možnost, že některý třeba nikdy nikdo nepřečte, mě moc netěšila. Brala jsem to ale jako něco, co ke gamebookům patří a mapy dál vedla v režimu nejvyššího utajení.
Potom kniha vyšla a začali se ozývat první čtenáři: “Je to skvělý, už jsme Vítka dočetli a jedeme znovu, protože chceme vědět, co se mu kde stalo.” Měla jsem radost, protože přesně tohle jsem si přála – aby kniha byla tak zábavná, že ji lidi budou chtít číst znovu, i když příběh i konec už budou znát.
Všechno tedy bylo v pořádku, dokud se mi čtenáři neozvali znovu, že ani při druhém čtení nevypráskali všechny možnosti, stále by chtěli vědět, co kde minuli, ale dohledávat to je pro ně vzhledem k rozsahu knihy příliš náročné.
Z toho už jsem radost neměla, a tak jsem o tom začala dumat. Kdybych byla na jejich místě, také bych chtěla vědět, co všechno ještě Vítek mohl zažít a která volba kam vedla. Chvíli jsem to nechala převalovat v hlavě, zeptala se ještě několika dalších čtenářů a potom se rozhodla, že rodinné stříbro z trezoru vyndám.
Původních třináct map jsem zjednodušila, omezila je pouze na místa, kde se dějové linky větví či spojují a vytvořila zjednodušený rozkres, který nejzvědavějším čtenářům pomůže užít si každý koutek knížky.
Pocity ze zveřejnění mám sice stále smíšené, protože představa, že by to někomu mělo zkazit překvapení, je pro mě ještě horší než ta, že některou pasáž třeba nikdy nikdo nepřečte, ale snad jsem smysl i riziko map vysvětlila v e-shopu dostatečně a každý, kdo si mapy případně pořídí, bude vědět, proč to dělá.
